Systemický přístup je jedním z hlavních trendů v humanitních vědách, zejména psychoterapii, psychologii, sociální práci, pedagogice,sociologii apod.
Jeho přínos spočívá zejména v pohledu na člověka a společnost, která nabízí nové možnosti, jak zacházet se sociálními a psychosociálními jevy.
Systemický přístup se formoval v 2. pol. 20 století jako výsledek potupující změny paradigmatu jak v přírodních, tak společenských vědách. Termín systemický se začal užívat v 70. letech, a to zejména jako označení specifické psychoterapeutické školy, nazývané systemická a rodinná terapie.
Systemická terapie se hlásí k teorii poznání (epistemologii), která se označuje jako radikální konstruktivismus – vnější svět naším poznáním neodhalujeme, nýbrž si ho vytváříme, realita je sociální konstrukcí.
K hlavním představitelům systemického pojetí patří Milánská škola.
Další vývoj systemické terapie směřoval od radikálního konstruktivismu k myšlenkovému proudu, který se nazývá sociální konstruktivismus. Tento směr přirovnává lidské osudy k příběhům, které jsou vyprávěny a na jejich měnící se podobě pracují jak autor, tak posluchači. Člověk, který vypráví svůj příběh, přiděluje jednotlivým událostem nebo vztahům určitý význam. Příběh se každým novým vyprávěním či převyprávěním pozměňuje. (Kratochvíl, 1998) Terapie je tedy také hledáním nových verzí starého životního příběhu, které by otevíraly nadějnější možnosti jeho pokračování.
Podle Kratochvíla je tato terapie v podstatě rozhovorem, při němž se převyprávěním příběhů postupně dosahuje dekonstrukce původních významů jednotlivých událostí. Zároveň probíhá hledání nových souvislostí a významů, které umožňují překonání problému a rekonstrukci problémem definovaného systému.
TECHNIKY SYSTEMICKÉHO PŘÍSTUPU
Cirkulární dotazování
Jedná se o nepřímou formou získávání informací. Místo abychom se zeptali pacienta, co si myslí nebo přeje, ptáme se, co si myslí, že si myslí jiný člen rodiny. Např. „Co si myslíte, že si vaše manželka přeje, aby se u vás změnilo?“
Členové rodiny také mohou být jeden po druhém dotazováni na vztahy mezi ostatními členy rodiny, např. „Kdo může matku potěšit, když je smutná?“ Otázky umožňují obejít případný odpor ke sdělování vlastních pocitů a postojů. Posiluje též vzájemné vciťování a lepší porozumění mezi členy rodiny.
Otázka „po zázraku“
Jedná se o jednoduchý způsob, jak získat klientův popis cíle terapie. Otázka, co by se dělo po zázraku, zní: „Předpokládejme, že se jedné noci, zatímco budete spát, stane zázrak a váš problém se vyřeší. Vy to ale nevíte, protože jste spal. Jak to poznáte?
Technika zázračné změny
„Chtěl bych, abyste do příštího setkání předstíral, že zázrak, o kterém jsme hovořili, se už stal, a abyste pozoroval, jak na to reaguje váš partner. Tato technika souvisí s otázkou „po zázraku“.
Zhodnocení pozitiv
„Do příštího setkání si všímejte, co se děje ve vaší rodině, abyste příště dokázali říct, co chcete, aby i nadále pokračovalo tak, jako dosud.“ Úkol přeorientovává pozornost od chování, které je předmětem stížností, na chování, které je žádoucí, a tím přispívá k pozitivní atmosféře a případně i ke zvyšování frekvence pozitivního chování.
Reflektující tým
Je to pozorování terapie, ať už individuální, skupinové nebo rodinné, týmem terapeutů za jednosměrným zrcadlem. Po určitém intervalu (40 min), udělá terapeut v sezení přestávku a připojí se k pozorujícímu týmu, aby si poslechl úvahy a podněty. Druhou možností je, že zůstane s klienty, a po změně intenzity světla a směru přenosu zvuku naslouchá spolu s klienty poradě a úvahám týmu.
Externalizace problému
Tato metoda označuje pacientův symptom nebo problém z něco, co je vně pacienta a nepatří k jeho osobnosti. Tím pacienta osvobozuje od kritiky druhých, protože přestává být s problémem ztotožňován.
Příklad:
Jedenáctiletý Matěj, který ve škole nedával pozor a vyrušoval, byl ve škole i doma trestán. Terapeutka navrhla uznat existenci vnější síly, kterou označila jménem „Hrozná nepozornost“. Problém přestal být součástí Matěje a začal se posuzovat jako vnější nepřítel, kterému je třeba se spojenými silami postavit.
Systemický přístup v sociální práci
Systemický přístup je využíván v sociální práci od počátku 90. let 20. století. Tento přístup našel uplatnění zejména v oblasti práce s rodinami. Dnes již má velmi široké použití a hodí se jak pro jednotlivce, partnery, rodiny, tak i pro řešení problému ve skupinách a organizacích. Přístup je používán v různých kontextech, např. v klinické oblasti (psychoterapie, psychiatrie, psychosomatika, léčba závislostí atd.), v psychosociální oblasti (manželské, rodinné, psychologické poradny, střediska pro mládež atd.), ve školství (školy, vzdělávání dospělých) v podnikatelských společnostech a organizacích (supervize mamagementu).
Podle Úlehly je základním nástrojem pracovníka v systemickém přístupu rozhovor, který se skládá ze pěti fází. Tyto fáze se cyklicky opakují a navazují na sebe a znovu a znovu se prolínají.
1. Příprava znamená vše, co se děje před rozhovorem s klientem. Příprava se týká zásadních otázek, kdo je pracovník, co je jeho poslání, co potřebuje umět, jaké má cíle, zdroje a východiska
*kontrola – nevyhnutelná, účelná a potřebná
postavena na zájmech jiných lidí než na zájmech klientových
klient je podřazený pracovníkovi
např. dětský klient, klienti PMS…
*pomoc – dojednaný způsob společné práce, kterou si klient přeje
pracovník ji nabídl a klient si ji zvolil, přicházel tedy s objednávkou
pracovník mu učiní nabídku poté následuje zakázka(dohoda o pomoci)
rovnocenný partnerský vztah mezi klientem a sociálním pracovníkem
Když je držitelem problému klient, pracovník poskytuje pomoc, když je držitelem problému pracovník, přebírá nad klientem kontrolu. Je důležité, aby pracovník dobře rozlišoval pomoc od kontroly.
Příklad:
Úlehla pro ilustraci rozdílu mezi pomocí a kontrolou uvádí příklad tonoucího člověka. Okolo jdoucí člověk zahlédne ruku mávající nad hladinou a myslí si, že tonoucí volá o pomoc, jde a vytáhne ho. Je to však pouze jeho interpretace, protože tonoucí možná žádnou pomoc nechtěl (je to kontrola, protože tonoucí si jeho pomoc nevyžádal). Proto je důležité se klienta v průběhu rozhovoru opakovaně dotazovat na jeho zakázku.
2. Otevření společné práce s klientem, sjednávání schůzky, uvedení do pracovny, první věty, první rozhovor, začátek každého rozhovoru. Nejběžnější zahajovací otázka je: „Co pro Vás mohu udělat?“ Pracovník by se měl o klienta zajímat, naslouchat mu.
4 základní témata podle Andersena
- Jak Vás napadlo přijít sem za mnou? (Ptát se na to dává možnost dozvědět se, co klient čeká, co je tou nadějí, která jej přivedla).
- Jak bychom měli našeho společného setkání využít? (Jde o hledání společného tématu.)
- Je to, na čem teď spolupracujeme, opravdu to, co potřebujete? (Pracovník se potřebuje ujišťovat, že kroky, které s klientem podniká, míří tam, kam klient chce jen klient je expertem na svůj život).
- Jestliže není, jak jinak bychom měli postupovat? (Je to klient, který má právo spolupodílet se na zvolených metodách a postupech).
3. Dojednávání jde o otevření pomoci a hledání společného cíle práce, dojednávání směřuje k zakázce. Zakázka vymezuje cíle spolupráce.
Otázky otevírací – vedou klienta k novému pohledu na svět
Otázky stvrzující – slouží k tomu, když chceme zjistit pravdu
4. Průběh rozhovoru jde o dosažení společného cíle vyřešením problému. V průběhu rozhovoru je důležité zplnomocňování v tom, co se klientovi daří. Pracovník vede rozhovor i klienta. Klient rozhoduje, zda dojde k další návštěvě soc. pracovníka a kdy. Je praktické projít všemi fázemi rozhovoru od počátku.
Pracovní témata:
A) Zakázka – klient chce řešit problém a nést odpovědnost
B) Stížnost – řešení je na někom jiném, smyslem je pomoci klientům přijmout problém za svůj
C) Návštěva – nalezení spolupráce mezi klientem a sociálním pracovníkem
5. Ukončení rozhovoru staví na ověření úspěchu a zhodnocení společné práce.
Klient by při ukončení měl vědět jakými postupy se podařilo zbavit se problému, co má dělat v případě, kdy předchozí postupy selžou. Měl by vědět, že je schopen problémy řešit vlastními silami.
Soc. pracovník by si měl pamatovat, že není cílem péče o to, aby klient neměl problémy, cílem je, aby klient uměl s problémy zacházet sám a volil vlastní cesty.
Pro sociálního pracovníka, jehož nejčastější rolí je postavení zprostředkovatele dohody mezi představami klientů zúčastněných v nějaké obtížné situaci, je prvotním úkolem posouzení dané situace s ohledem na základními charakteristiky:
1)Jaká míra pracovníkovy osobní angažovanosti v daném případu?
Příklad:
Kurátor pro mládež řeší případ mladistvého, který krade doma peníze na nákup drog. Rozdílnou osobní angažovanost lze očekávat, je-li kurátorem svobodný muž s osobní zkušeností s drogovým experimentováním, anebo matka dvou dospívajících „ohrožených“ dětí. Extrémní nebezpečí nerovnováhy hrozí v případě institucí, kde se angažují převážně anebo pouze profesionálové s vysokou osobní angažovaností, např. poradna pro týrané žen, jejíž tým tvoří pouze ženy.
2)Jaká je pracovníkova vstupní pozice vůči jednotlivým klientům, co asi jednotliví klienti od pracovníka očekávají?
Příklad:
Rozdílná očekávání budou mít rozvádějící se rodiče a jejich školně neúspěšný syn, jestliže se s pracovníkem OPD setkají, když:
-přichází za pracovníkem na doporučení třídní učitelky anebo
-přichází pracovník na úvodní návštěvu v roli kolizního opatrovníka dítěte
3) Jaký je kontext neboli širší souvislosti případu?
Příklad:
Nedávno informovali novináři o případu zanedbávaného a týraného dítěte, které bylo nalezeno ve chvíli vážného ohrožení života. Matka dítěte měla zároveň v péči několik dalších dětí, které vychovávala bez jakýchkoliv problémů. Teprve zahrnutí kontextu celé situace, umožňuje nahlédnout, pro koho je „samozřejmý“ zákrok, totiž odloučení matky od všech dětí na základě předběžného opatření, tím nejlepším řešením a pro koho může být takovýto zákrok osudovým životním zlomem s negativními důsledky.
4) Rozlišení, kdo je zadavatelem zakázky a tedy posuzovatelem kvality vykonané práce, a kdo je tzv. cílovou osobou neboli příjemcem služeb
Příklad:
Sociální pracovník úřadu práce, který vede motivační kurz pro uchazeče o zaměstnání, ví, že zadavatelem této zakázky je jeho zaměstnavatel, zastoupený konkrétním nadřízeným pracovníkem. S tímto nadřízeným je důležité vyjasnit kritéria, která mají být naplněna, či změny, kterých má být u uchazečů o zaměstnání – příjemců služeb – dosaženo.