Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sociálněpsychologické a komunikační modely se začaly v sociální práci uplatňovat v souvislosti s poznatky o lidské komunikaci. Tento model sociální práce formulovali Breakwel a Rosety. Na jejich pojetí měla vliv zejména teorie rolí, etiketizační teorie a další oblasti sociální psychologie. Důraz se klade na to, jak se mezi lidmi vytvářejí vztahy a jak jsou vztahy modifikovány v rozmanitých sociálních situacích. Jsou rozebírány i otázky identity, stigmatizace, skupinového chování, teritoriality, sociální a osobnostní změny apod.

S-P modely mají také blízko ke kognitivním, fenomenologickým a existenciálním školám sociální práce a mají také hodně společného s Rogersovým pojetím práce s klientem a zážitkovými technikami.

 

Postupně představím všechny sociálně-psychologické modely: teorii rolí, etiketizační a komunikační teorii.

.                                                                                         

 

Teorie rolí

     Za zakladatele této teorie jsou považováni G. H. Mead (1934) a R. Ponton (1936). Teorie rolí je vystavěna na předpokladu, že lidé zaujímají v sociální struktuře společnosti různé pozice. Role označují očekávané jednání vzhledem k držitelům těchto pozic. Role lze chápat jen v kontextu vztahů, neboť mohou být identifikovány jen v jejich síti.

 

Role mohou být:

Ø      připsané (výsledek určitých okolností - pohlaví, věk, rasa);

Ø      získané (výsledek naší činnosti - vzdělání, prestiž);

Ø      vnucené (výsledek činnosti někoho jiného - nezaměstnanost).

 

     R. K. Merton (1957) definoval termín soubor rolí (role-set), kterým označil soubor možných očekávání vztahujících se k určité sociální pozici. Stav komplementarity nastane tehdy, když chování nositelů rolí odpovídá očekávání ostatních, konflikt když tento soulad není.

 

Merton popsal několik typů rolových konfliktů:

Konflikt mezi rolemi  (inter-role konflikt) vzniká, když jeden člověk vykonává více rolí, které jsou neslučitelné.

 

Konflikt rolových očekávání (intra-role konflikt) nastává, když různí lidé mají vůči určité roli neshodná očekávání.

Dvojznačnost role je případem, kdy si nositel role není jistý jejím obsahem.

Já-role konflikt je nesoulad mezi kapacitou nositele role a kompetencemi potřebnými            pro výkon role.

Problém rolové distance - např. sociální pracovník, aby zachoval specifické charakteristiky profesionálního vztahu ke klientovi, odděluje své osobní postoje a chování od chování, které se očekává v rámci jeho profesionální role. Tato separace může být překážkou při vytváření otevřeného a upřímného vztahu s klientem (Munson, Balgopal, 1978). Klient může chápat snahu o zachování distance jako projev nezájmu o jeho problémy.

 

Teorie rolí v praktické sociální práci umožňuje určitou problémovou situaci klienta chápat jako rolový konflikt. Taková interpretace může být pro klienta přijatelnější než jiná, protože      v ní není osobní kritika ani morální odsouzení a vytváří prostor pro intervenci a změnu.

 

Teorie rolí se zabývá chováním z hlediska sociální perspektivy (vztah lidského chování             a sociální struktury). To představuje užitečné spojení mezi osobními problémy klienta a jejich sociálními souvislostmi.

 

Příklad: Paní Klára je žena středního věku. Pracuje jako sekretářka. Před deseti lety                 se rozvedla. Dvě své děti vychovala zcela sama. Její matka, která je důchodkyně, začala ztrácet zrak, až zcela oslepla a přestala být schopna sama se o sebe starat. Dokonce                   se několikrát stalo, že doma upadla a způsobila si různé pohmožděniny. Lékař, který matku ošetřoval, vidí řešení v tom, ze se dcera přestěhuje do domu své matky a postará                       se o ni. Pro Kláru však tento návrh jednoduše přijatelný nebyl, proto se obrátila                          o pomoc na sociálního pracovníka. Sociální pracovník využil znalosti teorie rolí                          a vysvětlil paní Kláře, že to, co prožívá, je konflikt rolí. Do střetu se dostává role zaměstnané ženy, (což je role, která jí pomáhá budovat pocit sebeúcty) s rolí pečující dcery. V tomto případě šlo o inter-role konflikt, protože se střetla role pečující dcery s rolí zaměstnané ženy, tak o intra-role konflikt, neboť matka, lékař i dcera měli jinou představu o náplni role dcery. Šlo také o nejednoznačnost role, neboť paní Klára nevěděla přesně, jak se v této situaci (v roli dcery) zachovat.

 

 

Etiketizační teorie  - LABELING

Etiketování – označkování

= označení jedince za delikventního prostřednictvím neadekvátně použitého preventivního nebo represivního opatření vůči němu. Takové "označkování" se může negativně projevit jako jeden z činitelů budoucí kriminogenese. Může vést až k tomu, že takový jedinec tzv. "naplní předpověď" a je tak vlastně dohnán až do delikventní kariéry.

 

Etiketizační teorie klade důraz na schopnost mocenských struktur klasifikovat chování, které by se jinak mohlo považovat za neškodné. Nevnímá deviaci jako soubor charakteristických rysů jednotlivců či skupin, ale vnímá ji jako proces interakce mezi deviantní a nedeviantní částí populace. Musíme zjistit, proč někteří lidé dostávají etiketu deviantů. Hlavním zdrojem těchto etiket jsou ti, kdo představují síly zákona a pořádku (etiketování tak odráží mocenskou strukturu společnosti – např. bohatí lidé chudým, muži ženám, starší lidé mladším, etnické většiny menšinám)

 - primární deviace - jakmile je dospívající ocejchován jako delikvent, zůstává mu stigma kriminálníka; první prohřešek

 - sekundární deviace - když jedinec přijme etiketu, kterou dostal a začne sám sebe vnímat jako deviantního

Proces „učení se deviaci“ bývá umocňován institucemi, jejichž údajným smyslem je deviantní chování napravovat (polepšovnami, vězeními, psychiatrickými léčebnami).

Deviace není prostým porušením normy, ale je výsledkem vnímání a  hodnocení jednání druhého, které může, ale nemusí být  spravedlivé. Tím spíš uváděné tvrzení pak platí pro posouzení  nějakého jednání jako deviantního chování a jednotlivce jako  devianta, tj. člověka, pro nějž je z nejrůznějších důvodů  deviantní chování typické a zaslouží proto, aby se s ním odlišně  zacházelo. K onálepkování tedy dochází tehdy, když je připisováno někomu označení devianta (feťáka, donašeče, kriminálníka apod.) a následně je tato jeho kvalifikace tradována a činěna součástí  definice sociálních situací, v nichž vystupuje. O "čisté"  nálepkování se jedná tehdy, jestliže do hry již nevstupuje znalost jeho činů a tím ani jejich hodnocení.

Podstatné jsou tyto skutečnosti:

a)    nálepka bývá spjata s heterostereotypem

b)   nálepka může být neadekvátním označením i proto, že není  podložena skutkovou podstatou

c)    ne každá deviace je odhalena, ne každé deviantní jednání je  rozpoznávané v místních světech

 

Druhotná deviace vstupuje do hry tehdy, jestliže osoba začíná jednat  deviantně (stává se to jejím trvalým rysem) protože je to jejím  prostředkem  obrany, útoku anebo přizpůsobení na otevřené či skryté problémy vznikající díky konsekventní negativní reakci na svou vlastní  osobu. V takovém případě se jednotlivec identifikuje posléze se  svou novou rolí (devianta). Tato teorie úzce souvisí s etiketizační  teorií.

Typická sekvence chování vedoucí druhotné deviaci: primární  deviace → sociální potrestání → další primární deviace →  silnější potrestání a zamítnutí → další deviace s pocit  hostility na trestající → krize přesahující toleranci vyjádřená  v aktech → přijetí deviantního statusu a snaha  přizpůsobit se na bázi asociované role.

                               

Osobnosti zabývající se etiketizační teorií:

 

LENNERT-zakladatel teorie labelingu

 

BECKER 

-interakcionistická teorie deviace - neměl rád název labelling

-popisuje kuřáky marihuany

-vývoj lidského chování ve společnosti:

1) tvorba pravidel

2) aplikace

3) značkování

-pravidla často aplikují dospělí na mládež, muži na ženu, bílí na černé

-typy deviantního chování:

-rozpoznaná deviace x nerozpoznaná deviace

-konformní x nekonformní chování

-falešné obvinění x jasný deviant

-zabývá se situací falešně obviněného

 

KITSUSE

-zavrhoval koncept norem a pravidel při zkoumání deviací - vytváří je veřejnost

-stádia procesu etiketizace:

  • chování interpretováno jako deviantní

  • definice osob takto se chovajících (Romové)

  • společnost má pocit, že s těmito může určitým způsobem zacházet

-nálepka nesměřuje k aktuálnímu chování, ale k minulosti

-etiketizace = stigmatizace

 

Rozhovor mezi terapeutem a klientem

(klient je romského původu, stěžuje si na diskriminaci v zaměstnánání)

 

Terapeut: „Máte problémy v zaměstnání?“

Klient: „Ano, v této firmě jsme dva měsíce a jsem velmi nespokojen.“

Terapeut: „Co si myslíte že je hlavním důvodem vaší nespokojenosti?“

Klient: „Sotva jsme přišel, hned se na mě všichni dívali spatra. Jako bych byl něco špatnýho, jen když jsem jinej jak oni.“

Terapeut: „Jaké jste měl zkušenosti z předešlých zaměstnání?“

Klient: „Tam to bylo v pohodě. Byla nas tam celá skupina cikánů a tak nebyl problém.“

Terapeut: „Řekl vám v nynější práci někdo něco do očí? Něco konkrétniho?

Klient: „Samosebou, že přímo do očí mi to nikdo neřekne. Slyšel jsme jen, jak si povídají v šatnách. Že si budou zamykat věci, že určitě kradu a že určitě na práci pořádně nesáhnu.“

Etiketizační teorie zdůrazňuje proces utváření rolí prostřednictvím sociálního očekávání.      

 

Příklad: Šestnáctiletý Honza je fanouškem místního fotbalového klubu. Po jednom ze zápasů byl zadržen za výtržnictví a ničení veřejného majetku. Ačkoli mu to bylo na jedné straně nepříjemné, na straně druhé tím získal u svých vrstevníků respekt. To ho vedlo k tomu,            že svoji prestiž posiloval účastí na řadě dalších „akcí“, což přispělo k tomu, že byl v kontaktu s policií stále častěji. Ne nepodstatné bylo to, že byl romské národnosti a tím pádem byl snadněji identifikovatelný. Získal reputaci místního „darebáka“. Začal trávit více času na ulici. Tam se seznámil s řadou lidí, kteří měli podobný osud jako on. To se odrazilo v dalším zhoršení jeho chování. Vzhledem k této situaci se jeden z učitelů, kterému nebyl Honzův osud lhostejný, obrátil na kurátora. Ten se seznámil s jeho případem. Všiml si, jak došlo                     k pozvolnému odcizení Honzy od konvenčního sociálního zázemí. Kurátor považoval za vhodný  postup napojit Honzu na nedeviantní sociální prostředí a hledal cesty, jak posílit chlapcovo sebevědomí společensky přijatelnou činností.

 

Teorie komunikace v sociálaní práci

Komunikační psychoterapie, někdy také pod názvem interakční psychoterapie, vychází            z teorie komunikace. Opírá se o systémový přístup a zaměřuje se na současné interakce jedince s okolím a na jeho současnou rodinu, kterou chápe jako celek propojený vzájemnými interakcemi. V léčbě využívá různých skrytých manipulací a strategií včetně paradoxů,              a proto se označuje také jako strategická psychoterapie a jeden dílčí přístup v jejím rámci jako paradoxní psychoterapie.

 

Komunikační terapie získala značnou oblibu v oblasti rodinné terapie, hlavně při zdolávání odporu rodinného systému ke změně, při jeho tendenci k udržení získané rovnováhy za cenu přetrvávání symptomů (neurotických, psychotických, disociálních, závislosti na alkoholu)           u jednoho člena rodiny.

 

Komunikační teorie poskytuje vhodný pojmový rámec pro rozbor vztahu mezi sociálním pracovníkem a klientem, zejména při supervizi.

 

Významný podíl na tvorbě této teorie měla skupina psychologů a terapeutů z Palo Alto v Kalifornii. Ke známým jménům této školy patří V. Satirová, E. Hall, A. Sheflen a P. Watzlavik.

 

 

Jedním z propagátorů teorie komunikace v sociální práci je Judith Nelsenová (1980). Považuje ji za prostředek užitečného propojení řady teorií v sociální práci. Komunikace zahrnuje procesy, kterými se zabývá např. ego psychologie, systémová teorie, behaviorální         i kognitivní teorie aj. Vědomosti o komunikaci jsou esenciální součástí poznatků i dovedností sociálního pracovníka. Výchozím bodem komunikační teorie je podle Nelsenové (1980) skutečnost, že pokud člověk uskuteční nějakou akci, je to vždy v reakci na informace, které obdržel. Informacemi mohou být fakta, emoce, vzpomínky atd.

 

Nejprve informace přijímáme a pak vyhodnocujeme. Když se nám informace podaří vyhodnotit, vyšleme zpětnou vazbu. Komunikátor (tj. ten, kdo informaci vyslal) se tak dozví, jak jsme sdělované zprávy přijali a vyhodnotili. Důležitou okolností je, že každý máme vlastní vnitřní pravidla pro zpracování informací. To znamená, že některé zprávy považujeme             za důležité a jiné ne. To se označuje jako selektivní percepce.

 

Příklad: Mladá maminka reaguje na pláč svého dítěte hněvivě a raději si všímá svého druhého dítěte, které je hodnější. To znamená, že chování plačícího dítěte vyhodnotila jako agresi vůči sobě. Zatím to byl signál dítěte, že potřebuje péči a lásku. Když plačící dítě vidí, že si ho matka nevšímá a že se věnuje druhému dítěti, zesiluje svůj povyk a stává                       se neposlušnějším. Matka reaguje tím hněvivěji.

 

Většina lidí má s komunikací problémy. Mohou např. chybně přijímat informace nebo to, co si z přijímaných informací vybírají, je těžko pochopitelné ostatním účastníkům komunikace. Ve zpětné vazbě pak vznikají komunikační bloky.

 

Klasické práce týmu pracovníků z padesátých let popsaly následující typy vztahů                  v komunikaci:

Ø      Symetrický vztah je vztahem rovnocenných bytostí, na obou stranách se vyskytuje podobné chování. Obě osoby mohou začínat činnost, kritizovat, radit. Vypráví-li např. jedna osoba o určitém vlastním úspěchu, uvede druhá osoba stejně významný úspěch.

Ø      Komplementární vztah je nerovný, role se vzájemně doplňují (např. vztah zaměstnavatel- zaměstnanec, rodič - dítě apod.),  na jedné straně je dávání, aktivita, příkazy, rady, na straně druhé přijímání a pasivita.

Ø      Symetrická eskalace se odehrává, když se obě strany vztahu snaží druhou přemoci             v úsilí o převzetí nebo odevzdání kontroly vztahu.

Ø      Metakomplementární vztah existuje tam, kde se jedna osoba dobrovolně vzdá své kontroly nad vztahem (komunikací) a přenechá ji druhé (jedna osoba dovoluje druhé, aby užívala určitých manévrů, nebo ji k tomu nutí. To se děje např. v situaci,             kdy sociální pracovník chce přimět klienta, aby se v určité věci rozhodl samostatně.

 

Příklad: X jedná bezmocně Y se o něj stará. X je zjevně v podřízeném postavení, avšak sám tento vztah zaranžoval. Tedy X vlastně celý vztah na vyšší úrovni ovládá.

Většina vztahů obsahuje elementy symetrické i komplementární komunikace, ale obvykle          se přiklánějí k některé z nich. Úspěšné vztahy využívají obou komunikačních poloh.             To se týká i vztahu sociální pracovník - klient. Sociální pracovník by neměl mít nikdy permanentní převahu.

 

V komunikaci má vedle obsahu verbálního sdělení důležitý význam tón hlasu, mimika, gesta a celý kontext situace, tzn., že neverbální chování plní často funkci doprovodnou. Doplňuje, pozměňuje a rozděluje verbální sdělení.

 

V praktických aplikacích teorie komunikace se využívá techniky paradoxu. Například určité problémové chování může být snahou o získání silové převahy ve vztahu. Jestliže           je danému člověku síla předána bezproblémově, převahu získává člověk, který sílu  předal. Paradox se doporučuje ve formě promyšlených instrukcí (spojení s logoterapií).

 

Příklad: Muži, který soustavně ignoruje svoji manželku, lze říci, aby to činil každý den nejméně jednu hodinu. Ukáže se, že je to pro něj nesmírně obtížné. Navíc se tím učí poznávat, co to nezájem o druhého člověka vlastně je.

Příklad: Příkladem může být agresivní klient. Jestliže sociální pracovník tiše sedí a nechá klienta, aby křičel (vylil svůj vztek), po nějaké době se klient uklidní a kontrola zůstala             v rukou sociálního pracovníka.   

 

Krátká komunikační terapie se nezaměřuje na rozbor příčin současného chování v minulosti, ale zkoumá, co v současnosti příslušné apatické chování udržuje. Zkoumá tedy,   co se děje a jak se to děje. Často při tom zjišťuje, že klient se pokouší řešit své problémové situace nevhodným způsobem, čímž se problémy opakují nebo fixují. Jedno z nevhodných řešení označují Watzlawick aj. jako „více téhož“.

 

Příklad: v rodině, kde muž je uzavřenější a žena naopak sdílná a vyžadující otevřené informace, se snaží žena přiblížit ke svému muži tím, že naléhá, aby více mluvil a více se jí svěřoval. Muž se pod tímto tlakem, který vnímá nepříjemně, ještě více uzavírá do sebe a před ženinými snahami o sblížení uniká. Ženin pokus je  tedy neúspěšný, přičemž žena, aby situaci zvládla, aplikuje více téhož: ještě víc do manžela mluví a snaží se ho přimět ke sdílnosti. Řešení se hledá ve zintenzivnění chování, které činí řešení nemožným. K dosažení změny je třeba zvolit jiný, např. opačný přístup.

 

Terapeut se snaží změnit chování, které vede k udržování symptomů. Ke dvěma nejdůležitějším technikám patří předepisování chování a změna rámce.

 

Předpisy chování mají často ráz paradoxních úkolů a předepisování příznaků. Předpis symptomů směřuje k tomu, aby si klient sám záměrně své symptomy vyvolával nebo si je zhoršoval. Je to pokus o terapeutickou dvojnou vazbu, kdy jakýkoli výsledek lze označit za pokrok. Když se vyvolávání symptomů nedaří,  stav se zlepšuje (např. klient se úmyslně snaží mít co největší trému a tím ji ztrácí), když se daří, je to projev terapeuticky plánovaný, který ukazuje na měnitelnost symptomu a možnost jeho záměrného ovládání.

 

Příklad: Klient např. plánuje, že bude každý den ráno v určenou hodinu patnáct minut depresivní. Má při tom pozorovat svoje chování, zjišťovat, co a jak se v něm opakuje a jak na něj reagují ostatní. Učí se svou depresi řídit a využívat jí. Někdy zjišťuje, že když chce být záměrně depresivní, deprese se rozplývá.

 

     Změna rámce nabízí klientovi odlišná řešení, než byla dosavadní. Tak např. rodičům, kteří mají vzdorovité dospívající dítě, poukazuje terapeut na jejich potřebu ovládat toto dítě                     a současně na to, že jejich dosavadní autoritativní chování toto ovládání snižovalo (princip „více téhož“). Tím se stanou přístupnější návrhu na jinou formu chování, např. více permisivní[1] a chápající, která učiní dosavadní vzdorovitost zbytečnou. Jednou z forem změny rámce je také přejmenování problému či chování. Ve vzdorovitosti lze např. vidět pozitivní „snahu o rozvíjení vlastní vůle“. Hádky manželů označí terapeut za „projev zájmu jednoho        o druhého“. Klient se učí dívat na chování jiných, které mu dosud bylo nepříjemné nebo           ho dráždilo, pod novým zorným úhlem. To, co se dosud negativně značkovalo jako vzteklost

partnera, si pozitivně přeznačkovává jako  jeho energičnost či průbojnost. Chování druhých        si připisují kladné motivy a dobrý úmysl.

 

Příklad: pasivita je schopnost přijímat věci takové, jaké jsou, plačtivost je schopnost projevit své city, impulzivita schopnost pouštět se bezprostředně do činností, nejistota schopnost předem prověřit různé možnosti.

 

Terapeut se nesnaží určovat terapeutický vztah jako komplementární, ale spíše jako metakomplementární. Je bezpředmětné nařizovat klientovi, aby se choval jinak, než se chová dosud. Terapeut klienta akceptuje, staví se na jeho stranu, i když klient tvrdí,                         že za své chování nemůže. Dá najevo, že klient je ovládán silami, kterým nerozumí, zatímco terapeut jim rozumí. Klientův manévr je tak akceptován a redefinován.

 

Strategická terapie

     K hlavním představitelům strategické koncepce patří Jay Haley (1963), Paul Watzlawick (1977). Strategický přístup bývá v rámci škol sociální práce s rodinami spojován                         s tzv. Milánskou školou a s přístupy Miltona Ericksona s jeho hypnoterapií, používáním metafor a paradoxních instrukcí.

 

 Ústřední otázkou strategické terapie je:

Jaká strategie řešení daného problému otevírá rodině, jednotlivcům nové možnosti?

 

Strategická terapie je zaměřena na rozpoznání hry bez konce. Nalezení nové strategie chování. Nezajímá se o celý kontext, nesnaží se pochopit celý problém. Ptá se, co se děje           za jakých okolností. Ne proč se co děje. Strategická terapie se soustřeďuje na systém. Psychoanalýza  a behaviorální škola na individuum. Rodinné intervence se vedou                        s celými rodinami. Nepatologizuje se. Předpokládá se partnerský vztah                                        a spoluzodpovědnost rodiny za řešení problému.

 

Strategická terapie zdůrazňuje následující pojmy: organizační strukturu, komunikační vzory a dovednosti, adekvátní řešení problémové situace, vývojová stádia života.

Ø      Organizační struktura. Aby rodina zvládla životní situace a problémy a zvládala přechody z jednoho stádia do následného musí být jasně, přehledně hierarchicky organizována, tj. mít jasně rozdělené kompetence a hierarchicky rozdělené sféry vlivu a moci (zejména generačně).

Ø      Komunikační vzory a dovednosti. Strategická analýza komunikace spočívá                 v rozlišení digitální a analogové struktury sdělení.

Ø      Adekvátní řešení problémové situace a vývojová stádia života.

 

Vybrané pojmy strategického přístupu

Ø      Systém. Strategická terapie pohlíží na rodinu jako na systém. Tj. jako                            na strukturovaný celek, složený z prvků ve vzájemné interakci.

Příklad: Začne-li dítě selhávat ve škole,  reaguje na tuto skutečnost každý člen rodiny               v úzké návaznosti na reakce ostatních. Otec se zlobí a dítě trestá. Matka zaujme ochranitelský postoj. Dítě na otcův postoj reaguje tím, že se od něj oddálí a přiblíží  se k chápající matce.To u matky rozšíří její ochranitelskou tendenci. Otec na to může reagovat rozšířením trestajícího chování i na matku. Podstatné na tom všem je, že se tyto reakce nedějí izolovaně,                    ale ve vzájemné závislosti.

Ø      Homeostáza. Homeostáza je základní vlastností celku, která spočívá ve snaze chránit ji před změnami. Proti změně pravidel se systém chrání kontrolou a při porušení sankcemi. Vůči dětem má tato kontrola velmi zjevnou podobu „facka“. Vůči partnerovi se kontrola projevuje méně nápadně „mlčení“, „významný pohled“ apod.

Příklad: Rodina má své tradice a zvyky. Upravují, jak se máme chovat, co kdy říkat apod.   Po příchodu z práce se manžel ptá manželky, jak se jí vedlo, a ona odpovídá. To je hra, která může držet při životě manželství dlouhá léta.

Ø      Cirkularita. Osoba A vyvolá svým chováním reakci u osoby B, její reakce zpětně modifikuje chování osoby A. Je-li v systému více lidí, jsou kombinace komunikačních vazeb daleko komplikovanější.

Ø      Změna. V systému se podle strategické sociální práce mohou odehrát dva typy změn. Změny prvního stupně, které jsou povrchní, nehluboké, jádro věci zůstává stejné. Lidé o věci začnou jinak hovořit, ale struktura chování zůstane stejná. Změny druhého stupně znamenají nalezení nového způsobu chování. Cílem praxe sociálního pracovníka je podle strategické koncepce umožnit rodině uskutečnit změnu 2. stupně. To se děje prostřednictvím rozpoznání momentu cirkulace. Role sociálního pracovníka je mimořádně důležitá. Může zvenčí pohlédnout na systém; vidět hru i hráče. Snadněji pochopí chybu, kterou dělají. Proto je důležité, aby udržel svoji pozici mimo systém.

 

Čtyři způsoby řešení problému

Ø      Řešení jako opak

Snažíme se vyřešit problematické chování tím, že jednáme protikladně. Výsledek                      je krátkodobý, problém se vrací.

Příklad: Alkoholik provede jednorázové rozhodnutí, že přestane pít. Pokud svůj slib nedodrží a něco vypije, dostaví se pocit viny, který samozřejmě opět zapije. Cirkulace problému pokračuje.

Žena, kterou tluče muž, přijde za sociálním pracovníkem. Sama situaci hodnotí dvojznačně. Bytí je sice dost zlé, ale ona ho má ráda. Sociální pracovník jí navrhne, aby ho opustila. Ona ho v tu chvíli začne obhajovat. Čím více sociální pracovník naléhá, tím více je žena rozhodnuta zůstat s mužem.

Ø      Popírání

Příklad: Alkoholik tvrdí sobě i jiným, že alkoholik není.

Rodiče vědí, že jejich dítě má problémy ve škole, je nesamostatné, ale rodiče to učitelům popírají.

Ø      Utopický syndrom

Příklad: Perfekcionisté žijící v iluzi, že jsou (někdo jiný) je nebo by měl být bez chyb.

Po letech manželství z něj vyprchá zamilovanost a žena říká, že si to tak nepředstavovala, tolik problémů, tolik hádek.

Proč nejsou mé děti tak hodné, jako děti sousedů?

Ø      Paradox

Příklad: Muž si stěžuje, že ho žena zanedbává. Žena vyjde manželovi vstříc a začne dělat           to, co po ní manžel vyžaduje. Manžel je ovšem opět nespokojen, nyní proto, že to není              z lásky, ale z donucení.

 



[1] permisivita - vytváření vztahu k jedinci nebo skupině a naopak, ve kterém je umožněno otevřeně mluvit a sdělovat všechny své pocity a názory.