KBT vzniklo spojení dvou původně samostatných psychoterapeutických směrů – behaviorální terapie a kognitivní terapie.

Behaviorální terapie – je historicky starší než kognitivní. Začala se rozvíjet v 60 letech hlavně v Anglii a USA. Vychází z empirismu – všechno poznání je uskutečňováno prostřednictvím smyslů ( zrak, hmat, sluch, čich, chuť). Tento směr se zabývá podrobným sledováním a analýzou zjevného chování jedince v určitých problémových situacích. Cílem je změna problémového chování takovým způsobem, aby jedinec dokázal své problémy lépe řešit a zvládat.Terapeuti, kteří se zabývají behaviorální teorií nemluví o nemocech nebo diagnozách jedince, ale o problémech a jejich účinných nebo neúčinných řešeních.

Protože se jedná o učení nových způsobů chování, je velmi důležité, aby proces učení byl co nejrychlejší a nejúčinnější, proto se opírá o poznatky teorie učení.

Kognitivní terapie – rozvíjí se v 70. letech v USA. Jde zde o proces příjímání, zpracovávání, hodnocení a ukládání informací z vnějšího i vnitřního prostředí. Zaměřuje se na analýzu a změnu myšlení.Cílem je, aby došlo ke změně myšlení. Snaží se o to, aby jedinec rozpoznal své nefunkční, iracionální postoje a aby je dokázal změnit na žádoucí, na funkční.

Propojením obou směrů došlo koncem 70. a počátkem 80. let.

Behaviorální teorie se zaměřuje na konkrétní chování jednotlivce v prostředí. Podle Watsona je chování ovlivňováno vlivy prostředí. Chováním se rozumí všechny aktivity organismu, jako mohou být fyziologické projevy ( např. bušení srdce, pocení), emocionální reakce ( smích, strach, hněv), kognitivní procesy ( vnímání, očekávání), motorické projevy ( běh, gestikulace).

Všechno chování je naučeno v interakci s prostředím.

Velmi důležité se v této teorii stalo učení. Učení probíhá na základě :

Klasického podmiňování – organismus se může naučit na určité stimuly odpovídat reflexními reakcemi.

Operantní podmiňování – osvojujeme a uchováváme si takový druh chování, který vede k příjemným následkům.

Observační podmiňování – učíme se tím, že vnímáme chování druhých. Řadu věcí se učíme napodobováním.

Sociokognitivní teorie – vztahy mezi prostředím, aktivitou a myšlením. Základními body jsou:

1)      Vzájemný vliv činitelů – učení a chování jedince je ovlivněno vzájemnou interakcí sociokulturních faktorů, osobnostních rysů a vzorů chování

2)      Observační učení – člověk se neučí jen tím, co dělá, ale také tím, že pozoruje druhé lidi

3)      Symbolická představa – myšlenky, chování jsou ovlivněny představami, které máme o světe

4)      Sebevědomí – chování souvisí s tím, jak dokážeme hodnotit svou vlastní schopnost uspět a dosáhnout výsledků.

5)      Autoregulace – člověk je schopný ovlivňovat běh svého života

6)      Tvorba modelů – člověk se učí napodobováním druhých, ve snaze být někdo jiný se učí sám y důsledků vlastních kroků.

Kognitivně behaviorální teorii je možno charakterizovat jako terapii, která je zaměřená na změnu myšlení a chování, které brání jedinci v úspěšném fungování. Může se tak stát na základě :

-         snížení intenzity, frekvence nebo trvání takového chování, které působí jedinci potíže

-         vytvoření nových dovedností

-         zvýšení intenzity, frekvence nebo trvání takového chování klienta, jehož nepřítomnost působí jedinci potíže

Hlavní rysy KBT:

-         krátkodobá a časově omezená – trvá od 1 do 20 sezení ( 1 – 1,5 hod)

-         strukturovaná – sezení má předem dohodnutý program

-         direktivní – terapeut je na sezení aktivní a zaujímá roli experta

-         otevřená a aktivní spolupráce- terapeut poskytuje klientovi veškeré informace, popisuje mu každý terapeuticky postup, nesnaží se s klientem manipulovat. Terapeut je otevřený, empatický, neříká něco, než to, co si myslí. Od jedince se vyžaduje aktivní přístup na řešení jeho problémů.

-         Zaměřuje se na přítomnost – hlavní důraz je kladen na řešení stavu, který je v současnosti.

-         Zaměřuje se na konkrétní a ohraničené problémy – jasné definování problému

-         Stanovují si konkrétní a funkční cíle –

-         Cílem KBT je soběstačnost jedince

Techniky:

Systematická desenzibilace – založená na protipodmiňování ( Spojení určitého stimulu s reakcemi, které utlumí původní nežádoucí reakce. Pokud dojde současně ke stimulu, který vyvolává strach a k reakci, která je se strachem neslučitelná, spojení mezi podnětem a strachem se oslabí). Tato technika spočívá ve spojení relaxace s navozováním představ situací, které vyvolávají strach. ( např. při práci s agorafobiky)

Odměny a tresty – odměňování může být pozitivní nebo negativní a dokáže posílit určitý vzorec chování. Trest může být také pozitivní nebo negativní, oslabuje určitý vzorec chování.

Vyhasínání – pokud není nějaké chování odměňováno vymizí. Pokud jedinec jedná nežádoucím chováním, nesmí mu být poskytnuta odměna.

Expozice – pozvolna a systematicky je jedinec vytavován situacím, kterých se obává. Přímá expozice – jedinec je vystavován reálným podnětům, nepřímá expozice – spojení představ nepříjemných podnětů

Nácvik asertivity – nácvik dovedností, které jsou potřebné, k tomu, aby člověk byl schopný se vyjadřovat přímo a poctivě své vlastní názory, pocit, aniž by při tom porušoval práva druhých.

Biofeedback – poskytování zpětné vazby na některé fyziologické funkce organismu. Člověk může ovlivnit procesy, které dřív byly mimovolní.

Kognitivní metody –spočívá v identifikaci a změně negativních způsobů vnímání různých situací.

Role sociálního pracovníka

V průběhu vývoje teorie se role soc. pracovníka měnila – zpočátku měl za úkol kontrolovat intervenční systém, od plánování až po volbu vhodné metody. V 90 letech se snažili umožnit klientovi získat žádoucí zkušenosti nebo vytvoření vhodného prostředí pro nácvik dovedností.

Pravidla soc. pracovníků podle Kanfera a Scheffta

Orientace na chování – soc. pracovníci se zaměřují na klientovy problémy, zatímco KBT se zaměřuje na klientovo jednání

Orientace na řešení – mnoho času se věnuje na promýšlení obtíží a problémů, ale zapomíná se hledat řešení problémů

Pozitivní orientace – podpora pozitivnío myšlení klienta. Důležité je oceňování klienta za jeho i drobný úspěch

Krok za krokem – klienti očekávájí větší změny, ale to je vlemi obtížné, proto je lepší změn dosahovat postupně, pomaloučku, což napomůže klientovi redukovat jeho strach.

Flexibilita – přizpůsobování postupů potřebám klienta

Orientace na budoucnost – orientují se na budoucí cíle