Jdi na obsah Jdi na menu
 


Existenciální (také existencionální) analýza (dále EA) tvoří společně s Adlerovou individuální psychologií a Freudovou psychoanalýzou tzv. „tří vídeňské školy (směry) psychoterapie“.

V rámci sociální práce řadíme EA do humanistických a existenciálních teorií, které se soustřeďují na člověka jako na svobodnou osobnost, vnímají názory a postoje každého člověka za platné a cenné a naopak odmítají možnost objektivního a neutrálního pohledu na sociální interakci a chování.

Počátek logoterapie a EA sahá do 20. a  30.let 20. století. Zakladatelem je Viktor Emanuel Frankl (1905 – 1997), vídeňský psychiatr, neurolog a profesor logoterapie na Americké mezinárodní univerzitě. Těžištěm pro EA mu byl pobyt v koncentračních táborech během 2.sv. války (Osvětim, Terezín, Dachau), ve kterých zažil hraniční situace lidského bytí a všiml si, že jedinci, kteří nemají pro co žít, se s těžkou krizí vyrovnávají hůře a umírají dříve. Ve své práci byl ovlivněn existencionalismem a inspirován Freudem a Adlerem, jehož učení ale později zavrhuje.

 

 


► Otázka po smyslu života

 

Zatímco Fredovova psychoanalýza považuje za ústřední touhu po slasti a Adler touhu po moci, v popředí EA je touha po smyslu života. Smyslem života Frankl nemá na mysli tzv. „vyšší smysl“ – tj. vysvětlení účelu světa (takto položenou otázku má za úkol vyřešit náboženství). Otázka po smyslu života je kladena pouze s ohledem na konkrétní situaci a konkrétní osobu.

Frankl vychází z přesvědčení, že člověku jde v životě především o smysluplnou existenci. Člověk si během svého života pokládá otázky o smyslu života, přemýšlí, zda má život nějaký smysl a činí tak ve všech životních obdobích (intenzivněji v období dospívání), protože vždy musí svůj život buď utvářet nebo snášet. Člověk se nechce pouze pasivně „nechat žít“, ale chce vědět a cítit, k čemu tu je, pro co má něco vykonat, chce mít podíl na životě a chce být tam, kde lze cítit cenu života.

Smysl nelze dát. Rodiče nemohou předepsat dítěti, co má být jeho smyslem, ani nadřízený zaměstnanci, ani lékař pacientovi. Smysl musí být rozpoznán a nalezen.

Lidé mohou být materiálně zajištěni, žít relativně bez starostí, v blahobytu, a přesto paradoxně nemusí být ve svém životě spokojení a mohou postrádat smysluplnou orientaci. Smysluplný život spočívá v jiné rovině než pohodlí, kariéra a blahobyt. Člověk, který nenalézá smysl v životě se může mylně domnívat, že ho najde v opojení (v alkoholu, drogách, povrchním sexu). Tento způsob Frankl zavrhuje, protože člověku může uniknout skutečný smysl.

„Kdo má proč žít, unese téměř každé jak.“ Nietzsche

 

Dvě složky smyslu:

subjektivní – neexistuje jediný smysl pro všechny, pro každého existuje jiný smysl, který se mění podle situace. Úkolem člověka je situaci zachytit a pochopit její smysl. Smysl situace si neurčujeme sami, je dán „daností“

objektivní samotná „danost“

 

 

► Svoboda vůle, odpovědnost, osudovost

 

Svoboda je darem i břemenem. Otevírá člověku prostor k osobnímu uspořádání života, ale zároveň nutí dělat rozhodnutí (i když si člověk nezvolí ani jedno, ani druhé, zvolil si vlastně neučinit nic). Frankl věří, že svoboda je omezena osudem, osudovostí (interpersonální činitel).

Typy svobody:

svoboda-od – je to snaha být nezávislý

svoboda-k – znamená odpovědnost člověka, podřizování se

 

Dimenze osobnosti

- fyziologická (to, co se děje uvnitř organismu)

- psychologická (to, co se děje v psychice člověka)

- noologická – souvisí se smyslem, jedná se o duchovní dynamiku se dvěma póly, jeden pól představuje smysl, který čeká na naplnění a druhý pól je člověk, který jej musí naplnit

 

 

► Hodnoty

 

Lidský život v sobě nese možnost smysluplného naplnění skrze uskutečnění hodnot. Hodnoty jsou uspořádány nejen tématicky (tvůrčí, zážitkové, postojové), ale také hierarchicky – nejvyšším typem jsou postojové.

Tvůrčí hodnota je nejčastěji realizována prací, v povolání. Je charakterizována jako aktivita, která přetváří vnější svět. Jde jak o vytvoření díla tak o vykonání činu, proto není podstatné, co člověk dělá ale jaký zaujímá postoj k pracovní povinnosti a jestli to dělá závazně, opravdově a oddaně. Proto může mít umělecká tvorba nebo průkopnické počiny ve vědě stejnou hodnotu jako to, když někdo vychovává dítě, svědomitě a podle svých schopností vykonává své zaměstnání, živí rodinu nebo pečuje o nemocného. Pokud povolání člověka nenaplňuje, je problém v jeho postoji (v tom, že práci chápe pouze jako zdroj příjmu)

Zážitková hodnota je uskutečňována v přijímání vnějšího světa, patří sem zážitky spjaté s vnímáním umění, sportu, přírody či partnerského vztahu. Lásku může člověk prožívat v rovině tělesno-duševno-duchovní a vyžaduje partnerský vztah. Frankl je pro trvalé partnerství v manželství a věrnost, odsuzuje flirt, náhodný sex, který přehlíží duchovní rozměr člověka – vede to k odcizení lásky.

Postojové hodnoty se realizují v člověkem neovlivnitelných osudových situacích, tam, kde člověk musí přijmout něco daného (např. smrt, nevyléčitelná nemoc). Frankl říká, že bolest má význam duchovní a duševní – chrání člověka před duševní strnulostí. Dokud člověk trpí, zůstává duševně naživu. I když je osud nevyhnutelný a nezměnitelný, vždy se nabízejí možnosti, jak se zachovat po svém (viz. příklad)

„Osud člověku často přibouchne dveře, ale nechá otevřené okno.“ (lidové úsloví)

 

Př.: Truchlení po zemřelém se z racionálního hlediska může jevit jako zbytečné, nepříjemné a neužitečné (trápení pro něco, co nelze vrátit), ale pro vnitřní historii člověka má toto truchlení význam.

Př.: Paní B. se cítila bezmocná, když jí lékař sdělil diagnózu, že má nevyléčitelnou nemoc. Přibližně v té době se dozvěděla, že její dvě děti si plánují cestu do Ameriky. Hned ji napadla alespoň jedna možnost, jak se s nemocí vyrovnat. Rozhodla se ji utajit před dětmi. Věděla, že děti by svoji příležitost k cestě nepřijaly, kdyby se dozvěděly o nemoci. Paní B. rozpoznala své klíčové postavení, do kterého ji postavila její nemoc, viděla, že záleží pouze na ní, jestli dětem cestu umožní nebo zmaří. Rozhodla se, že nedovolí, aby její nemoc rozhodovala a tím se jí poprvé postavila na odpor. Tím ve svém utrpení z nemoci získala i tajné zadostiučinění, že našla své „pro co tu být“ i v takovém trápení.

 

 

 

 

► Utrpení

 

Lidský život je naplňován nejen radostí, ale také utrpením. Díky utrpení člověk může pocítit rozdíl mezi tím, co je a co by mohlo být. Pomoc nešťastným a trpícím lidem vždy nespočívá v tom, že jim pomůžeme odstranit zdroj utrpení nebo neštěstí (např. získat parnera, zaměstnání) ale že jim pomůžeme pochopit, že smysl jejich života spočívá právě ve vnitřním přijetí a překonání utrpení.

Logoterapie hovoří o tzv. tragické triádě – utrpení, vině a smrti – jako o něčem, prostřednictvím čehož může člověk růst.

 

Př. Paní Magda měla v dětství velice přísnou výchovu, ze které se nakonec vysvobodila. Hodně četla literaturu o vytěsňování sexuality, zvláště u žen. Po slastném sexuálním zážitku s cizím mužem zjistila, že opravdově sama sebou může být pouze skrze nezávazný sex.
I přesto, že měla rodinu se proto tajně pouštěla do sexuálních dobrodružství. Později začala trpět pocity viny (obzvláště ke svému manželovi) a vyhledala psychoterapeuta, aby ji od viny osvobodil. Už jednou vyhledala odbornou pomoc, kdy jí její chování bylo schváleno jako odpoutání se od přísné rodičovské výchovy a druhých lidí. Formálně tedy byla osvobozena od viny a teorie sebenalezení se stala její ideologií. Přesto se pocit viny hlásil znovu a nedalo se na ně rozumem vyzrát. Že žena jednala tímto způsobem, je z pozadí její životní historie pochopitelné (výchova rodičů). Z hlediska EA a logoterapie ale chování nevyplývalo z minulosti, tuto cestu uspokojování si zvolila vědomě a úmyslně a mohla si zvolit jinou cestu, možnost. Paní Magda nezávazným sexem sama opakovala chybu, kterou vyčítala svým rodičům – potlačovala své pravé city. Stejně tak chtěla prostřednictvím nevázaného sexu otupit pocity z dětství, ale neodstranila příčinu, pouze stav nelibosti. Rozptýlením a otupením své bolesti si pouze hraje na její neexistenci a utíká před ní.

 

► Smrt

 

Přirozená smrt patří k životu a uzavírá ho do smysluplného celku. Frankl proto odmítá záměrné ukončení života cestou sebevraždy nebo euthanasie.

 

► Existenciální vakuum (EV)

 

Vznik EV je spojován s tím, že se člověk vymanil z říše instinktů a tradic. Ty mu už neříkají, co dělat nebo co by měl dělat a proto člověk neví, co chce a co by měl chtít.

Jedná se o pocit existenciální prázdnoty v psychickém slova smyslu.EV se vyznačuje pocitem bezsmyslnosti a prázdnoty v životě, dochází k němu tehdy, pokud člověk není schopen ve svém životě nalézt smysl. Frankl považuje EV za první příčinu značného množství sebevražd, kdy paradoxně nejvíce obětí bylo mezi úspěšnými a hmotně zajištěnými lidmi.

S EV jsou spojovány patologické jevy ve společnosti (alkoholismus, drogová závislost, delikvence mladistvých atd.).

Pokud neschopnost nalézt životní smysl trvá déle, může dojít ke vzniku tzv. „noogenní neurózy“

 

 

► Nedělní neuróza (NN)

 

Souvisí s existenciálním vakuem. Člověk je skutečně svobodný až tehdy, když jako svobodný ví, co chce. Pokud je svobodný a neví, k čemu svobody užít, provází ho prožitek prázdnoty. NN je spojena se dny volna, protože při každodenní práci v běžném pracovním dni si neuvědomujeme, co prožíváme, co nám schází, neuvědomujeme si svoje pocity a tak na vnitřní prázdnotu zapomínáme.

 

B. LOGOTERAPIE

 

 

Logoterapie je překlad existenciální analýzy do praxe (terapeutické metody), samostatný přístup. Logoterapie není směrem, který by měl ostatní psychoterapeutické směry nebo náboženství překonat nebo nahradit, nýbrž je má doplnit.

Práce logoterapeuta spočívá v pomoci slovem při nalézání smyslu klientovy životní situace. Základním prvkem je jasné oddělení osudu a svobody (svobodného jednání, postoje), čehož terapeut dosahuje prostřednictvím terapeutického rozhovoru (tzv. Sokratovský rozhovor – základní metoda, později nazván jako modulace postoje). Během rozhovoru se také terapeut snaží zaměřit klientovu pozornost na jeho volné kapacity, které může využít a snaží se vzbudit u klienta motivaci, aby sám nalezl způsob, jak sám může svoji situaci pozitivně ovlivnit. Samotný smysl tedy musí poznat klient sám. Proto řadíme logoterapii mezi nedirektivní přístupy. Délka terapie je střednědobá až dlouhodobá.

Frankl v logoterapii pracuje se dvěma technikami, které se soustřeďují na psychologické problémy – fóbické vztahy ( paradoxní intence) a úzkostné neurózy (dereflexe).

 

► Paradoxní intence (PI)

 

Technika vychází z předpokladu, že člověku nejde o moc nebo slast, ale o uskutečnění smyslu. Podstatou lidské existence je schopnost sebetranscendence, která ale vyžaduje schopnost sebedistance (nadhledu, odstupu od sebe samého). Principem PI je, že se člověk od symptomu distancuje tím, že se mu vysměje. Humor umožňuje nový náhled, napětí je uvolněno originálním způsobem (moment „aha!“) následuje osvobozující smích („haha!“) v napjaté situaci. Po tomto uvolnění je možno použít vtipnou myšlenku v těžké situaci, po čemž následuje překonání problému se smíchem v uvolnění. Pro terapeutický efekt je důležité, aby si terapeut s klientem společně přehráli zacházení s paradoxní intencí. PI je potřeba vhodně načasovat, rozhodujícím faktorem úspěšnosti terapie je vztah mezi klientem a terapeutem.

Př.: Klientce, která se obává jezdit MHD, protože se bojí, že omdlí,  bylo terapeutem doporučeno, aby si vybrala, na koho bude omdlévat. Se smíchem řekla, že by si vybrala nějakého pohledného mladíka. Při následujícím sezení se smíchem terapeutovi vyčítala, že ani nemůže v klidu omdlít, protože když si v MHD hledala „oběť“, zjistila, že jezdí pouze samí „dědci“.

 

► Dereflexe

 

Tato technika pracuje na principu myšlenky „za štěstím nelze jít, štěstí přichází samo“. Čím více se člověk zaměřuje na cíl, tím více mu cíl uniká.

Přehnané usilování (hyperintence) plus nadměrné sebepozorování (hyperreflexe) rovná se nadměrné vnitřní rozebírání problému (hyperdiskuze), což vede k duševní blokádě. Člověk se zablokuje tím, že se snaží přimět k tomu, aby v něm probíhaly takové děje, které se v něm od přírody nejlépe a vlastně bezporuchově odehrávají jen tehdy, když probíhají spontánně, samy od sebe. Frankl hovoří o sexuálněerotickém vzorci, protože tento chybný postoj je nejzřetelněji patrný právě u sexuálních poruch (lze ale vztáhnout i na jiné typy neuróz).

Př.: Přehnané usilování o sexuální výkon končí v selhávání v něm. Řešení: Sexuální neurotik musí sexuálního partnera přestat brát pouze jako objekt uspokojení, ale musí ho prožívat jako milovaného člověka a zaměřit svoji pozornost na něj.

 

 

 

 

► Společný jmenovatel

 

V životě často stojíme v situaci, kdy se musíme rozhodovat mezi více variantami. Tato metoda má pomoci zvažovat alternativy na základě společných kritérií, například zisky/ztráty (co nám rozhodnutí se pro určitou možnost přinese, co tím naopak ztratíme?)

Př.: Žena se rozhoduje, zda nadále rozvíjet pracovní kariéru nebo založit rodinu a mít dítě. Bilancuje, co je pro ni důležitější, co určitou variantou získá nebo ztratí. Protože je v pokročilém věku, kdy by odkad dítěte mohlo způsobit zdravotní komplikace, rozhoduje se pro založení rodiny.

 

 

► EA a logoterapie v České republice

 

V České republice se tímto směrem zabývá Společnost pro logoterapii a existenciální analýzu (SLEA, Praha) a Institut pro integrovanou psychoterapii a psychologické poradenství (IPIPAPP, Olomouc).

Podmínkami ve výcviku v EA a L je věk minimálně 24 let a absolvování přijímacího řízení (dva individuální pohovory a skupinový přijímací seminář). Délka výcviku pro psychoterapeutický výcvik je 4 roky (víkendová setkání) a pro poradenství 2 roky a 7 dní.

Brno: PhDr. Jan Muller (psychodiagnostika, individuální psychoterapie pro dospělé – přes ZP), Mgr. Lucie Prokopová (psychoterapie a psychologické poradenství)

 

 

Uplatnění:

- v psychologické (potence, poruchy spánku), preventivní, medicínské, sociální (fóbie, obsese), pečovatelské (hospice), pedagogické oblasti

kontraindikace: na některé typy pacientů jsou techniky logoterapie neaplikovatelné – například paradoxní intenci nemůžeme aplikovat na člověku, který má deprese se suicidálními sklony

- další kontraindikací je nemožnost oslovit duchovní stránku člověka a to v případech, kdy duchovní dimenze „spí“ – případ bezvědomí, nemoci, osobnostní nezralosti, často je však duchovní stránka člověka bohatší, než si myslíme