Přístup orientovaný na úkoly vznikl jako jeden z mála přístupů přímo v rámci sociální práce. Má jasnou inspiraci v teorii sociálního učení a v teorii systémů, formulace jeho principů byla podpořena také empirickými výzkumy. Tento přístup se snaží poskytnout systematický rámec pro zvládání různých praktických problémů. Jeho efektivita přitom spočívá v myšlence, že malý úspěch rozvíjí sebedůvěru a sebeúctu a že se lidé více angažují v úkolech, které si sami zvolili. Sociální pracovník je tu od toho, aby pomohl klientovi rozhodnout, jaké úkoly chce plnit – co chce dělat. Předpokládá se, že klient je schopen takovou volbu udělat a že nikdo jiný než on by ji neudělal lépe.

Základními hodnotami v tomto přístupu jsou partnerství a posilování. Partnerství v přístupu orientovaném na úkoly znamená, že se vychází z přesvědčení, že vůdčí autoritou při řešení klientových problémů je klient sám. Tento přístup staví více na klientových silných stránkách než na analýze jeho nedostatků a snaží se spíše pomáhat než léčit. Demokratickým a zřetelně posilujícím aspektem tohoto přístupu je i to, že nestaví na efektu tajemné metodiky. Naopak, úspěch závisí na tom, jak dobře lidé porozumění pomáhajícímu procesu a jak intenzivně na něm participují. Klient není považován na objekt, který je potřeba „opracovat“. Vždy se předpokládá, že jeho role je aktivní a že se podílí na všem, co se mezi sociálním pracovníkem a klientem odehrává.

Přístup orientovaný na úkoly se snaží ovlivňovat problémy na individuální úrovni. To ovšem neznamená, že by jejich příčiny vnímal jen v této úrovni. Pouze předpokládá, že v síti strukturálních tlaků musí každý jednat individuálně a že je užitečnější zkušenost vlastního rozhodnutí (jak za dané situace jednat) než pasivní očekávání, jak se situace v budoucnu vyvine. Studie, která podnítila vznik přístupu orientovaného na řešení problémů, se jmenovala Brief and Extended Casework. V roce 1969 ji vydala dvojice autorů Reid a Shyne. Tato studie  měla potvrdit obvyklý předpoklad, že dlouhodobá individuální práce s klientem je efektivnější než krátkodobá. Ve skutečnosti se tento předpoklad nepotvrdil a krátkodobá individuální práce vykazovala stejně dobré výsledky. Na základě této studie se v roce 1972 už pozměněná dvojice Reid a Epsteinová pokusila zformulovat systém krátkodobé intervence, který jako základní pojem začal užívat úkol (task). 

Tento přístup se používá při řešení osmi problémových okruhů (které pokrývají většinu problémů, s nimiž se sociální pracovníci obvykle setkávají). Jsou to:

Ä     interpersonální konflikty

Ä     neuspokojení v sociálních vztazích

Ä     problémy s formálními organizacemi

Ä     potíže v naplňování rolí

Ä     problémy vznikající v souvislosti se sociálními změnami

Ä     reaktivní emocionální úzkost

Ä     neadekvátní zdroje

Ä     potíže s chováním (behaviorální problémy)

Metoda se realizuje v šesti krocích, které směřují k dosažení klientových cílů:

1)    Příprava – je zaměřena na ověřování mandátu, legitimity intervence sociálního pracovníka. Předpokládá se zřetelná legitimita intervence, která může být vyjádřena přímou žádostí klienta o pomoc nebo rozhodnutím soudu. V případech, kdy klient přichází na popud partnera nebo doporučující instituce, ale sám nemá zájem vstupovat do pomáhajícího procesu, bude odmítnut. Důraz na legitimitu vychází z předpokladu, že její jasné ustavení dává všem příležitost rozumět cíli spolupráce a samozřejmě zvyšuje šanci na úspěch.

2)    Explorace problému – znamená vyjasňování klientových zájmů, jejich definování v explicitních behaviorálních termínech a jejich seřazení v pořadí významnosti.

3)    Dohoda o cílech – předpokládá shodu sociálního pracovníka s klientem na směru změny. Problémy, které je třeba řešit, se klasifikují podle uvedených osmi kategorií.

4)    Formulace úkolů a jejich plnění – formuluje se frekvence kontaktů, délka kontraktu a konkrétní úkoly. Je možná psaná smlouva.

5)    Terminace – ukončení pomáhajícího vztahu se projektuje do intervence již od samého počátku. Klient by měl vědět, jak dlouhé bude trvání jeho spolupráce se sociálním pracovníkem.

6)    Testování – testuje se, zda a jak bylo úsilí sociálního pracovníka (klienta, jiných pracovníků pomáhajících profesí) úspěšné.

Techniky, které sociální pracovník obvykle používá v jednotlivých fázích intervence:

PŘÍPRAVA, EXPLORACE PROBLÉMU (první až šestá schůzka)

První sekvence modelu se zaměřuje na otázky: „V čem je problém?“, „Jaké má klient starosti?“. Prvním krokem v této fázi je povzbuzovat klienta, aby se rozhovořil o svých potížích. Hlavními dovednostmi sociálního pracovníka jsou aktivní naslouchání a povzbuzování. Klient se má cítit nenuceně a hovořit bez zábran o svých potížích. Během prvních sezení může probíhat jakási forma brainstormingu (volného „chrlení nápadů“), jejímž výsledkem má být souhrn témat, která se budou později zpracovávat. Sociální pracovník má  za úkol vytvořit přátelskou atmosféru, aktivně naslouchat, povzbuzovat klienta, aby vyjádřil své problémy a pocity. Tato část pomáhajícího procesu může být narušena následujícími potížemi:

a)      Klient se příliš zabývá detaily a pracovník není schopen porozumět situaci jako celku. Sociální pracovník může klientovi navrhnout, že by se zaměřili na další oblast a klienta zároveň ujistit, že se k detailní otázce vrátí jindy.

b)      Klient může být rozrušený a těká od jednoho problému k druhému. Lidé potřebují čas a prostor, aby vyjádřili své emoce; sociální pracovník by měl mít dost času i trpělivosti na to, aby jim ho poskytl.

c)      Sociální pracovník identifikuje problém, který klient nezmínil. Součástí postupu je otevřenost vůči klientovi – to znamená, že sociální pracovník by měl takové téma otevřít, nicméně by měl ponechat na klientovi, jak se k němu postaví.

 V druhé sekvenci, když klient spolu se sociálním pracovníkem vytvořili přehled témat (problémů),  nastal čas, aby se zabývali jednotlivými tématy podrobněji. Klíčovou dovedností tohoto kroku je sběr informací. Sociální pracovník se snaží od klienta zjistit specifické informace, podněcuje ho, aby o svých potížích mluvil konkrétně a definoval své problémy ve specifických, behaviorálních termínech. Tato část pomáhajícího procesu může být narušena  následujícími potížemi:

a)      Bylo identifikováno příliš mnoho potíží. Protože není možné se podrobně zabývat velkým množstvím potíží, doporučuje se seznam zkrátit na max. šest položek.

b)      Problém během rozhovoru změní podobu. Paradoxně se může ukázat, že pod drobnohledem není tak veliký, jak se zdálo. Může se také dále rozvětvit do řady dalších problémů. Tyto transformace lze brát jako součást vyjasňování problému.

c)      Klientovi se těžko hovoří konkrétně. Některým klientům může dělat potíže hovořit specificky. Sociální pracovník by měl klientovi vysvětlit, proč je třeba hovořit specificky, a měl by ho podporovat ve vyhledávání příkladů.

d)      Je obtížné uchovat si všechny informace. Během některého rozhovoru s klientem se může nahromadit velké množství  informací. Proto si sociální pracovník v této části procesu informace poznamenává. Často zapisuje doslovné formulace toho, co řekl klient. Někdy se používá tabule, na niž se zaznamenávají problémová témata i detailní poznámky. V třetí sekvenci jsou pak témata seřazena podle priorit. Volba by v žádném případě neměla být náhodná a v diskusi se zvažují tato hlediska :

Ä     Které problémy klienta nejvíce zatěžují?

Ä     Které problémy by v případě jejich neřešení měly pro klienta nejtěžší důsledky?

Ä     Které problémy by v případě jejich vyřešení měly pro klienta nejpříznivější důsledky?

Ä     Které problémy mají pro klienta největší význam?

Ä     Které problémy lze řešit s menším nasazením energie, resp. jiných zdrojů?

Ä     Které problémy jsou v podstatě neřešitelné?

Na základě takto stanoveného pořadí se nakonec sociální pracovník s klientem shodnou na max. třech prioritních problémech. V této části pomáhajícího procesu se může stát, že klient upřednostňuje problém, který sociální pracovník nepreferuje. Ve většině případů by měl sociální pracovník respektovat klientovy volby. Od počátku kontaktu by měl sociální pracovník upřímně vyjadřovat co si myslí. To posiluje partnerství, které je základem tohoto modelu.

FORMULACE CÍLŮ A ÚKOLŮ (čtvrtá až sedmá schůzka)

Tato fáze se zabývá otázkou „Čeho chce klient dosáhnout?“. Jde o formulaci cíle, kterého má být dosaženo. Sociální pracovník by měl mít v této fázi na paměti tři principy:

Ä     Nejlepší cíl je takový, který si klient zvolil sám. Lidé se cítí méně motivováni, pokud musí plnit cíle, které jim stanovil někdo zvenčí.

Ä     Plánovaná změna by měla být realistická, její dosažení by mělo být v klientových možnostech. Je třeba si prověřit, které překážky musí klient překonat, aby dosáhl cíle. Nemá smysl klást si takové cíle, které znamenají změnu chování někoho dalšího.

Ä     Zvolený cíl by neměl nikoho jiného poškozovat. Pokud by cílový stav měl někomu jinému způsobit škodu, ublížit, sociální pracovník tento cíl nemá přijmout.

Závěrečným krokem této etapy je načasování kroků. Časový harmonogram by měl být utvořen na základě úsudku klienta a sociálního pracovníka. Společně by měli odhadnout, za jak dlouho je možno dosáhnout požadovaného cíle. Podobně je třeba rozvážit frekvenci vzájemných kontaktů i jejich délku. Dohodnuté cíle, délka spolupráce a její frekvence mají často podobu psané smlouvy, která stanovuje: kdo udělá co, za jakých podmínek a do kdy.

Obvykle také obsahuje:

Ä     definici žádoucího výsledku sociální služby/intervence poskytované klientovi

Ä     seznam termínovaných úkolů klienta

Ä     seznam termínovaných úkolů osob blízkých klientovi

Ä     seznam termínovaných úkolů sociálního pracovníka

Ä     seznam termínovaných úkolů ostatních pracovníků působících ve stejné instituci jako sociální pracovník, příp. jiných institucích

Ä     přehled služeb vyžádaných u jiných zařízení

Ä     stanovení podmínek, za nichž může být dohoda přepracována.

V této fázi se mohou vyskytnout následující obtíže:

a)      Cíle mají klienta uchránit před zhoršením situace spíše než způsobit změnu. Starší člověk např. žádá o pomoc, aby mohl zůstat bydlet co nejdéle doma. Časový limit je neurčitý a cíl spočívá v udržení toho, co klient již má, zde tedy nezávislosti.

b)      Cíl zahrnuje další lidi. Řada cílů se dalších lidí nějakým způsobem dotýká. Některé cíle jsou však formulovány tak, že změna jiného je jejich podstatou. Například cíl typu: „Chtěl bych, aby mě přestal štvát.“ Pokud není možno tento cíl reformulovat např. do podoby: „Chci zůstat klidný, když s ním mluvím.“ je lépe takový cíl opustit.

PLNĚNÍ ÚKOLŮ (sedmá až desátá schůzka)

Pracovník se soustřeďuje na podporu klientovi motivace k plnění jednotlivých úkolů. Předpokládá se, že motivaci podporuje klientovo i pracovníkovo vědomí, jak jednotlivé úkoly souvisejí s cílem. Úkoly musí být proveditelné. Některé plní klient, jiné sociální pracovník. Na každé schůzce klient s pracovníkem sestavuje přehled plnění všech úkolů, které byly odsouhlaseny na předchozích schůzkách. Základní otázkou zůstává, zda bylo splněno to, co se dohodlo, a jak úspěšně.

TERMINACE (dva až tři kontakty)

O termínu zakončení se rozhoduje již při sepisování smlouvy. To ale nemusí znamenat, že kontakt mezi klientem a sociálním pracovníkem skončí dnem uvedeným ve smlouvě. Zakončení ve smlouvě se vztahuje k naplnění odsouhlaseného cíle. Na sezeních, která připravují zakončení, by měl proběhnout rozhovor o

Ä     efektu skončení kontaktů

Ä     způsobech klientova zvládání strachu z nových situací

Ä     dosavadním pozitivním vývoji (povzbuzení)    

Ä     dalších vyhlídkách klientovy práce na problému

Rozšiřovat dohodnutý čas je možné jen tehdy, když klient cítí potřebu zvláštního času a spolupracoval na dosavadních úkolech. Rozloučení by mělo proběhnout citlivě. V této fázi mohou průběh zkomplikovat např. tyto situace:

a)      Klient nechce kontakt zakončit. Různými otázkami  lze zakončení anticipovat. Např.: „Co si myslíte, jak se vám povede po skončení naší společné práce?“ Pokud klient naznačuje určité obavy nebo nejistotu, je třeba tato témata otevřít.

b)      Úkol se nepodařilo zvládnout. Jestliže je potřeba více času, aby bylo možno dosáhnout cíle, je možno čas prodloužit. Nemělo by se to však dělat jen proto, aby se prodlužoval kontakt, tj. bez ohledu na klientův postup k cíli.

Přístup orientovaný na úkoly je v sociální práci široce uplatňován a patří k modelů, které vykazují měřitelnou efektivitu. Jeho důraz na praktické řešení problémů také odpovídá požadavkům, s nimiž se klienti na sociální pracovníky často obracejí. Tento model umožňuje integrovat různé poznatky i pracovní postupy, takže může být pevným základem eklektické sociální práce. Přístup má všechny předpoklady, aby byl vzdělavateli sociálních pracovníků, sociálními pracovníky a jejich zaměstnavateli v českém prostředí akceptován. Může se stát východiskem vzdělávání sociálních pracovníků i nové praxe.

Pøíklad z praxe, který dokumentuje užití úkolovì orientovaného pøístupu:

Pan Bříza měl 57 let, byl vdovec a dříve pracoval jako řidič kamionu. Jezdil po celém světě a v místě svého bydliště tak neměl žádné přátele. Jeho syn se oženil a odstěhoval se pryč do města v pohraničí a mohl svého otce navštěvovat jen jednou za čas. U pana Břízy se rozvinuly potíže s pohybovým aparátem. V uplynulých šesti měsících se léčil v nemocnicích a rehabilitačních ústavech. Rehabilitace měla brzy skončit a pracovníci rehabilitace ho ve zprávě hodnotili jako nekooperativního a agresivního. Sociální pracovník v nemocnici obdržel zprávu, že pan Bříza má vedle svých zdravotních potíží také mnoho finančních dluhů. Současně se však nepřihlásil o žádnou dávku, ačkoliv na to měl nárok. Sociální pracovník zjistil, že pan Bříza není nepřátelský, že je spíše citlivý a stydlivější a že není zvyklý diskutovat své osobní záležitosti. Sociální pracovník mu popsal úkolový přístup. Ten nebude tak hluboce zasahovat do jeho intimity. Sociální pracovník pana Břízy požádal, aby se rozhovořil o svých potížích a problémech. On je definoval jako potíže s formálními organizacemi a nedostatek finančních zdrojů. Sociální pracovník a klient se dohodli, že se budou setkávat dvakrát týdně, aby společně pracovali na dvou cílových problémech:

1.      Zaplacení nájmu, telefonů a účtů v průběhu následujících tří měsíců.

2.      Zajištění finančních dávek ze sociálního odboru.

 Hlavní úkoly, jako je psaní dopisů, soupis dluhů, vykonání telefonů, a rozhodnutí, kdo bude dělat co, se uskutečnily během prvních dvou schůzek. Byl vytvořen rozvrh frekvence a trvání schůzek (pondělí a středa ráno – 25 minut). Klient řešil se svým sociálním pracovníkem problémy dluhů, bylo stanoveno pořadí jejich naléhavosti i způsob jejich splácení. Rozdělila se odpovědnost a každý týden se prováděla kontrola splnění úkolů. Někdy pomáhal sociální pracovník vyplnit formuláře. Klient tak postupně vyřešil problémy s dluhy. Pozvolna začal se sociálním pracovníkem hovořit o svém minulém životě a radil se jak dál. Jednou se pan Bříza zmínil o svém strachu z návratu domů, kde bude osamocený a kde nezná žádného souseda. Hovořil o své stydlivosti, která mu zabránila seznámit se i s někým na pokoji.

Na základě tohoto rozhovoru uzavřeli klient a pracovník novou smlouvu. Dva nové cílové problémy byly:

1.      Začít konverzaci s někým, s kým bude sedět u stolu při večeři – každý den s jedním.

2.      Napsat synovi, aby mu sdělil, jak vyřešil své problémy s dluhy, s otázkou, zda by ho nemohl navštívit častěji.

Případ byl úspěšně vyřešen. Syn si vzal svého otce k sobě domů.